Zřejmě toto naše vměšování se a různé manipulace, zdánlivě nevědomé, jsou rovněž součástí této naší hry, našeho bytí tady, které se dějí proto, aby byly viděné a uvědomované.

Stejně jako pocit, že tady něco ovlivňujeme či měníme.

To, že jsme tvůrci reality, se nyní jeví jako ta největší iluze, které  jsme my lidé uvěřili.

Na druhou stranu sami sebe doháníme k šílenství tím, že věříme hlasu své hlavy, který nám tvrdí,

že se nechováme tak, jak bychom se měli chovat,

že nežijeme tak, jak bychom měli žít,

že nejsme takoví, jací bychom měli být,

že nenaplňujeme svůj život tak, aby měl hlubší smysl, pro který tu jsme,

že dokud se neproměníme ve veskrze pozitvního člověka, 

který každou situaci zvládne ustát se zenovým klidem,

od rána do večera dělá vše "správně", 

a s úsměvem se každé ráno probouzí a večer jde spát,

pak děláme něco špatně.

Špatně ale není vůbec nic.

Život se děje, a každý z nás jsme tím, kdo jej prožívá, vidí a uvědomuje si, 

ač se mnohdy může zdát, že tomu tak není, že mnozí ještě spíme.

Pravděpodobně je to ale jen další iluze,

neboť všichni jsme součástí jednoho univerzálního vědomí,

a každý jsme tedy střípkem, který zapadá do stejné mozaiky, kterou spolu vytváříme.

Vše je v pořádku takové, jaké to je. 

Každý z nás tu hraje svoji roli, pro kterou jsme ideálně nastavení.

Náš život se odehrává tak, jak má, abychom si zde prožili to, co si prožít máme.

A ani se světem tudíž není nic špatně.