Mám za sebou dlouhé období, kdy jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Úplně jsem se sama v sobě ztratila. Potlačila jsem v sobě veškeré své touhy. Naučila jsem se nebrat ohled na signály zevnitř, ať již blikaly zelenou kontrolkou "chci" nebo červeně "nechci".

Dělala jsem to, co jsem měla pocit, že se ode mě očekává. Byla jsem taková ta klasická hodná holka, která se snaží všem vyhovět a nikoho nezklamat. Čím déle jsem tak žila, tím více mi ubývalo sil.

Najednou jsem nevěděla, co bych vlastně měla od života chtít a kam bych měla směřovat. Zapomněla jsem na všechny své sny i na to, co jsem dělávala ráda. Přestávala jsem zvládat své běžné každodenní povinnosti. Ráno jsem se budila unavená, měla jsem problém vstát z postele a vyprchala ze mě veškerá chuť do života.

Několikrát jsem se dostala do stavu, kdy už jsem nevěděla kudy kam, a proto jsem vyhledala pomoc psychologa. Řešením to pro mě ale nebylo. Jediné, k čemu jsem si tam opakovaně došla, bylo pochopení, že moje cesta tudy nepovede.

Pak jsem si prošla velmi dlouhým obdobím hledání. Věděla jsem, že takhle prožít celý život nemůžu. Nebylo to totiž k žití. Byla jsem svázaná svými strachy a úzkostmi, bála jsem se i lidí a neuměla jsem se z ničeho radovat. Měla jsem pocit, že jsem tu snad za trest a mým úkolem je to tady prostě jen vydržet, což se mi zdálo jako nadlidský úkol, který nemůžu zvládnout.

Někde v hloubi duše jsem ale stále doufala, že cesta ven existuje, a tak jsem začala hledat. Absolvovala jsem nespočet seberozvojových kurzů a přečetla mnoho knížek s touto tematikou, jež mi ale nepřinesly nic víc než pomíjívé AHA efekty, které z dlouhodobého hlediska neměly na kvalitu mého života žádný vliv.

Zlom nastal až poté, co jsem potkala své dva duchovní učitele. Duchovní učitelka Tara mě naučila zejména pracovat se svými emocemi. Oproti tomu s Martinem, mým duchovním učitelem a koučem, pracujeme na tom, abych se už pokud možno neztrácela ve virtuálním světě myšlenek.

Objevila jsem, že čím více přemýšlím o tom, proč stavy úzkosti a depresí mám, proč se mi to děje, čím se to spustilo/spouští, co to zhoršuje a co by mě toho mohlo zbavit, tím více se do toho zamotávám. Čím více se s tím snažím bojovat, tím více mě to atakuje.

Každý den na vlastní kůži zažívám, jak léčivé je pouhé přijetí, a že boj vychází z ega a přináší jen další boj. Oproti tomu přijetí otevírá srdce a umožňuje tak skutečnou a tím i trvalou změnu.

A tak krok za krokem se teď odnaučuji to, co jsem se celý život učila a nahrazuji to přijetím a odpoutáváním se. 

Scénář je jasný. Náplní lidského života je sehrávat zde role, pro které jsme byli předurčeni, a zároveň se seberealizovat, a tím vším zrát. Mým záměrem je žít kvalitní život, dělat co mě baví a dělá mi radost a zároveň být užitečná a růst. Chci využít potenciál každého okamžiku k tomu, abych dozrávala ve vyrovnaného a silného člověka, který dokáže svým postojem k životu otevírat srdce druhých lidí a navést je na jejich cestu ke spokojenosti.

Vše se děje pro nás a vše se děje správně. Pokora a vděčnost jdou ruku v ruce s těžkými prožitky. Lidstvo zatím ještě nedozrálo do stádia takové moudrosti, že bychom dokázali prozřít, aniž by nás cosi čas od času sráželo na kolena. 

Na druhou stranu, když je to moc těžké, hrozí, že se v tom ztratíme, a tak je fajn mít po ruce někoho, kdo už se trochu orientuje, a dokáže se dívat z většího nadhledu.

Můj nadhled je pouze tak velký, do jaké úrovně jsem zatím zvládla dozrát, což se ale neustále proměňuje a posouvá. Jsem na cestě.  Můj příběh jsem nějakým způsobem zachytila ve svém e-booku zdarma zde. > . Od té doby, co jsem jej napsala, už jsem zase ušla kus cesty, a proto dnes už bych jej nejspíš napsala zase trochu jinak. Berte jej proto, prosím, s rezervou.

Je-li na mém blogu něco, co s vámi rezonuje, a cítíte-li, že byste mě chtěli kontaktovat, nebojte se to udělat. V nejhorším případě dojdeme k tomu, že se míjíme a půjdeme si zase každý dál svojí cestou.