Možná rakovinu jen špatně chápeme

Možná rakovinu jen špatně chápeme. Třeba nám jen přišla ukázat něco, co jsme doteď nebyli schopní uvidět. Možná nás její existence může přimět něco důležitého o životě pochopit nebo se díky ní můžeme naučit vyjadřovat svoji lásku jinak.

SMĚLE NESMĚLÉ NAHLÉDNUTÍ DO SVĚTA NEMOCNÝCH

Když sedíte na onkologii jako doprovod nemocného, je to zvláštní pocit. V čekárně sedí lidé s absolutně odlišnou energií. Někteří jsou na první pohled nemocní, ale do některých byste to vůbec neřekli. Prozrazují je jen paruky nebo hlavy zahalené do šátků či jiných pokrývek, které by jinak ve čtyřicetistupňových vedrech nenosili.

Někteří tam sedí tiše pohroužení sami do sebe, jiní jsou v družném rozhovoru a povídají si o životě. Najdou se tam i tací, jež spojení cestou léčby, na které se už nějakou dobu potkávají, vytvářejí skupinky. Vyloženě o své nemoci vtipkují a nepokrytě se smějí. Vesele se zdraví a pokřikují na své známé souputníky, kteří vstupují do čekárny ordinace, kde budou čekat na ortel onkologa. Ten na základě krevních testů rozhodne, jestli dnes „do baru“ ano nebo ne.

Když je onkologickým lékařem pacient odeslán „do baru“, pak ho tam čeká třeba Aperol, což je cytostatikum stejné oranžové barvy, jakou má zmíněný likér. No, a po absolvování takové chemoterapeutické párty má stejně oranžovou barvu i pacientova moč.

Sem tam vyslechnete nějaký příběh o tom, jak rakovina mění lidské životy. V té čekárně se tomu totiž moc nedá uniknout, ledaže by si člověk nasadil zvukově nepropustná sluchátka. Já tuto potřebu nemám, spíš je to naopak. V prostředí, které se jiným lidem zdá být nesnesitelně skličující, jsem schopná vidět světlo tam, kde ho jiní nevidí. Je to jeden z darů, které jsem do života dostala.

VNÍMÁNÍ ŽIVOTA A SVĚTA PŘES FILTR RAKOVINY

Ani smrt sama o sobě mě neděsí. Vnímám její posvátnost a čistotu. V posledních chvílích našeho života zpravidla odpadnou zbylé masky, které jsme ještě neodložili. Tváří v tvář smrti už nebývá třeba slov. Vše vypoví hluboké pohledy očí a láskyplné doteky. Tehdy zavládne porozumění a přijetí a s nimi klid a čistá láska. Kdo si tím někdy s někým blízkým prošel, rozumí, o čem píšu.

Je to jen zdání, že rakovina mění životy pouze nemocným a jejich blízkým. Nepřímo ovlivňuje i životy nás všech, kdo ji do svého života pozveme třeba už jen tím, že si její existenci připouštíme. Přinejmenším nás staví do pozice, v níž jsme nuceni se na život podívat z jiného úhlu, ze kterého jsme se neuměli podívat před tím, než jsme vzali rakovinu na vědomí. A tak mě napadá, jestli třeba toto není něco, za co bychom jí měli být vděční. 💜

To, co se dříve zdálo být důležité, je přes filtr rakoviny malicherné, a naopak každodenní maličkosti nabývají nedocenitelné hodnoty. Vědomí toho, že tu nejsme navěky, a že život jednou skončí, dává všemu úplně jiný rozměr. Žijeme v době blahobytu, kdy mnoho věcí bereme jako samozřejmost a vlastně ani nevíme, co to znamená si vážit toho, co máme. Máme plnou pusu řečí o tom, jak jsme vděční, ale až ve chvíli, kdy skutečně stojíme tváří v tvář smrti, si uvědomíme, že to byla jen prázdná slova.

RAKOVINA, MOJE/TVOJE UČITELKA

Konkrétně mě rakovina učí přijmout věci, o kterých nemám právo rozhodovat či do nich jakkoliv zasahovat. Slýchám příběhy nebo kolem sebe vídám nemocné lidi, jež nedokáží vystoupit z něčeho, co je ničí ani poté, co do jejich života vstoupila vážná nemoc.

Neumějí si vůbec představit, že by mohli jít po jiné cestě. Nevidí to pro sebe jako variantu. Necítí to tak. Chtějí z nějakého důvodu zůstat v tom, v čem jsou. A potom se často děje, že podstupují náročnou a velmi nepříjemnou léčbu, ale nemoc neustupuje nebo se opakovaně vrací.

Máme tendenci mluvit o rakovině jako o hnusné nemoci, která by tu neměla být. Ale co když ji jen špatně chápeme? Co když je naší poslední šancí na to něco důležitého o životě pochopit? 🙏🏼Vždyť setrvávat v čemkoliv toxickém, např. v toxickém vztahu, přestože nás to ničí, je vlastně v rozporu se životem. Je to jako myslet si, že chemickým postřikem můžeme zachránit květinu, ke které nepustíme světlo.

MOUDROST NEZASAHOVÁNÍ

Můžeme však rozhodovat jen o svých vlastních životech a nejsme oprávnění zpochybňovat či znevažovat životní rozhodnutí druhých lidí. Proto nechce-li nemocný člověk nic změnit na svém životě, který jej v podstatě ničí, pak nezbývá než jeho rozhodnutí respektovat a přijmout jeho volbu. Jediné, co udělat můžeme, cítíme-li to, je jít vedle něj po té jeho cestě tak dlouho, jak to jen bude možné, ač to někdy neskutečně bolí.

Na té cestě jsme totiž svědkem toho, jak nemocný člověk chřadne. Jeho tělo je devastováno léčbou, protože chemoterapie ani ozařování neničí jen zhoubné buňky ale prakticky vše. Žije-li navíc v čemkoliv toxickém, pak si jedy sám produkuje tím, že je neustále ve stresu. Není lehké něčemu takovému přihlížet.

My ale nemůžeme vědět, proč druhý člověk chce jít zrovna tou cestou, po které kráčí. Nejsme on a jeho život nežijeme, proto nemáme právo po něm chtít, aby svůj život změnil. Nedá se s tím prakticky nic dělat, když si to člověk sám volí.

Zasahovat do života druhých lidí nám prostě nenáleží. Jediné, s čím můžeme stoprocentně počítat při takovém konání, kdy činíme životní rozhodnutí za druhé, protože nejsme schopní přijmout ta jejich, je karma. Nikoliv jako trest ale jako důsledek zákona akce a reakce.

Možná rakovinu jen špatně chápeme. Třeba nám jen přišla ukázat něco, co jsme doteď nebyli schopní uvidět. Možná nás její existence může přimět něco důležitého o životě pochopit nebo se díky ní můžeme naučit vyjadřovat svoji lásku jinak. Opravdověji. Ne, velkými hlasitými gesty ale respektem, tichým přijetím, pokorou a soucitem.