2026: Lidé jsou už nadbyteční, masky jsou už zbytečné.

Dospěli jsme do bodu, kdy to, s čím jsme byli zvyklí se identifikovat, se stává zdrojem našeho utrpení. To zřejmě není trest ani úděl, který na nás někdo seslal. Je to způsob, jak nás přimět k tomu, abychom pustili, co nám už neslouží. Pro své dobro si máme přiznat, že jsme tím, čím jsme, tedy ničím.

Napadá vás snad nějaký efektivnější způsob, který na člověka platí, než bolest a utrpení? Ať tady hrajeme jakoukoliv roli, svět se bez nás obejde. K čemu tedy dál živit iluze, které jsme si o sobě vytvořili? Proč vystupovat před svět v maskách? A o čem to tedy má tady být dál? Nevím, ale co třeba o dávání a o radosti? S tím tady asi dokážu žít já.

Život je cesta. Základní milníky v našem životě jsou nejspíše dány. Jsou situace v našem životě, kterým se zřejmě nevyhneme, i kdybychom se na hlavu stavěli. Přes to, co si tu máme odžít, prostě nezbývá než se nějak dostat.

Máme-li vůbec nějakou možnost volby, pak je to nejspíš cesta, po které můžeme dojít tam, kam jdeme. V tom by mohla spočívat ta hra jménem Život, kterou tady všichni hrajeme.

Jdeme nejspíš někam, kam dojdeme, stůj co stůj, ať se necháme životem unášet nebo se mu bráníme. Bráníme-li se, dojdeme tam cestou utrpení. Necháme-li se životem vést, můžeme tam nejspíš dojít s větší lehkostí. Občasným překážkám se sice ani tak nevyhneme, ale jejich překonávání nás bude bavit, když je dokážeme přijmout jako výzvu. Takový dojem na mě život alespoň dělá.

Ano, všechno jsou to jen domněnky. Nikdo nevíme nic, a všichni se jen domníváme, jak to všechno s tím životem tady je. Nicméně už vážený a moudrý Jan Werich pravil:

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“

Nic moc jiného nám vlastně ani nezbývá.

On k tomu ale ještě také dodal:

„A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není. Jak tomu v mnoha případech je.“

A v tom je za mě trošku ten kámen úrazu. 🤣

PŘESTAT SI HRÁT NA TO, CO NEJSME

Já jsem si s koncem minulého a začátkem tohoto roku prošla celkem těžkou psychospirituální krizí. Díky ní se mi otevřela možnost trochu nahlédnout na to, jak je to s našimi identitami, se kterými se běžně identifikujeme. A je to tedy celkem síla. Rozepisovat se o tom moc nechci, tedy alespoň ne v tomto blogu, protože to je téma minimálně na samostatný blog.

Napíšu k tomu jen to, že vše, s čím se identifikujeme, nás pak vlastně drží v těch zajetých kolejích, ze kterých my se tak těžko dostáváme. Abychom totiž dokázali vystoupit ze zajetých kolejí, musíme nejdříve pustit to, co nám už neslouží. Přestat se identifikovat s něčím, čeho jsme se drželi celý svůj život, a přijali jsme to dokonce třeba za svoji osobnost, ale není vůbec lehké.

Když si pracně dojdete k uvědomění, že to, s čím se celý život identifikujete, už vám neslouží a naopak se to stává překážkou, pak nezbývá než projít transformací a nechat zemřít kus sebe, aby se ve vás mohlo zrodit něco nového.

To je proces, kterým procházím poměrně pravidelně. Díky tomu se dostávám vždy o nějakou úroveň vědomí výše, a proto se nyní i odvažuji s tímto tématem vystoupit.

V tuto chvíli je ale za mě podstatné to, že jsme jako lidstvo zřejmě dospěli do bodu, kdy máme začít odhazovat masky (své identity). Máme si přestat hrát na to, co nejsme.

UKÁZAT, KÝM SKUTEČNĚ JSME

Lidé mají začít se světem sdílet své skutečné dary, které dostali do vínku. Možná proto jsou teď sociální sítě tak přehlcené vším možným. V poli už ta informace zřejmě je, a lidé hledají cesty jak to uchopit. Vždyť stejnou cestu jsem teď zvolila i já. 😊

Když píšu o darech, mám na mysli to, čím jsme každý z nás nadaní, co nám dělá radost. Prostřednictvím svých darů tu svoji radost pak můžeme šířit dál do světa. Je jedno jakou formou.

Může to být cokoliv – umění, nějaká dovednost, služba, ….. Prostě něco, co nás skutečně definuje, co v nás dokáže zažehnout plamen vášně. Cokoliv při čem zapomínáme na své pózy, do kterých se tu všichni stavíme, při čem žijeme tím vlastním procesem a neřešíme, jak při tom vypadáme nebo jaký dojem děláme.

Jde o to otevřít své srdce a dát světu kousek ze sebe. Tak se možná z ničeho dá udělat něco. Jedině tímto způsobem totiž můžeme změnit svět k lepšímu. Ne tím, že budeme stále poukazovat a nadávat na to, jak Lojza je úplně mimo, že Tonda lže jako když tiskne, Amanda má hubu jako kačer Donald a celý svět se v prdel obrací, ale tím že každý světu nabídneme to nejlepší, co je v nás.

JSI OCHOTNÝ PŘISTOUPIT NA HRU. PŘIPRAV SE, HRAJEME. 😉

Na základě toho jsem se rozhodla, že já se letos konečně naplno vydávám tam, kam mě to táhlo už od dětství. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Respektive pracuji na tom, aby mi to bylo jedno. 🤣

A to, že mi to bude jedno, tedy v podstatě už je mi to jedno, protože naprogramováno už mám, a teď už jen zbývá to integrovat, neznamená, že lidi jsou mi ukradení. Vůbec ne.

Jen lidi nemohou vědět, proč jdu zrovna tudy, a já nehodlám ztrácet čas tím, že budu komukoliv cokoliv vysvětlovat. Lidi, tak neblázněte, táhne mi na pade, já už fakt nemám čas ztrácet čas nějakým odůvodňováním a ospravedlňováním se a tak. 😊😉

Vydala jsem se do absolutní nejistoty směrem, který mi dává smysl. Přestože tak nějak tuším, že jsem jen loutka, přes kterou se děje něco, co vůbec netvořím já, ale co už dávno existuje, a ve mně to jen vzbuzuje pocit, že já to tvořím, stejně se bojím.

Zároveň ale vnímám, že je to pro mě jediná možná volba, abych se tady neutrápila děláním něčeho, v čem se necítím být úplně doma.

Možná skrz tento pocit, že už nemůžu jinak, mě Vesmír nebo vyšší inteligence nebo já nevím, kdo si tu s námi pohrává, tlačí tam, kam mě potřebuje dostat v rámci svého plánu. A už mu nejspíš tečou nervy. 😉🤣 Klasika. Je za minutu dvanáct, a Votočková zase není na své značce. 🤪🤣

PODPORA PRO PŘIPRAVENÉ

Tak to je směr, který jsem si pro letošní rok „vybrala“ já nebo chcete-li přistoupila jsem na tu hru, že jako věřím, že jsem si to vybrala, 🤪 protože vlastně už ani nemůžu jinak.

Nevím, třeba je to tím, že stárnu, můj čas zde vyměřený se povážlivě krátí, a tudíž už mě to nepouští vydávat se zbytečnými oklikami, protože tak bych nemusela stihnout naplnit ten „vyšší plán“. 🤣 Já vím zase domněnka. 😉

Když odhlédnu od toho, co tuším za oponou, a s vědomím toho, že nevím nic, vidím to tak, že seberealizovat se sdílením svých darů se světem a nacházet radost v každodenních drobnostech je jediná možnost, jak se tady z toho všeho nezbláznit.

Je to vlastně naprosto jednoduché, ale zároveň velmi složité, protože žijeme v chaosu, ve kterém je velmi snadné se ztratit. Nedá se s tím nic moc dělat, ale to, co jsem vypozorovala, je, že co skutečně člověku pomáhá, když v jeho životě zavládne chaos a pohltí jej temnota, je vědomí, že v tom není sám.

Moje vize tedy je podporovat lidi v tom, aby se dokázali osvobodit z pastí svých falešných identit a našli odvahu sdílet své dary. A díky tomu, aby nacházeli radost v každodenních maličkostech, a uměli udržet fokus správným směrem. Zároveň chci vytvářet prostředí, kde jsou všichni viděni a přijímáni takoví, jací jsou, bez hodnocení a soudů.

Jdu za voláním duše, tak snad mě to nedovede pod most. 😊🙉