
Náš život se odvíjí převážně od toho, jak jsme nastavení v hlavě a jak jsme schopní se přenastavit a to nové nastavení si pak udržet.
A tak se to má i s radostí. Někteří lidé přirozeně inklinují k radosti ze života, jsou na ni takzvaně nastavení, zatímco druzí se narodí se sklonem k negativizmu nebo k němu vlivem prostředí a životních prožitků dospějí. O tom, jak lehce si někdy radost necháme vzít, píšu v blogu Zpráva ve sněhu, co zahřála srdce.
To není špatně. Na životě není nic špatně. Život je prostě cesta. Po nějaké cestě jde pozitivní člověk a jinou cestou se vydá negativní člověk. Před každým z nich vyvstávají odlišné výzvy, ale není to tak, že život člověka s pozitivním myšlením je lepší než život člověka, který je negativní. Vše je v pořádku takové, jaké to je, neboť každá cesta nás někam vede. Nám jen zatím není dovoleno dohlédnout kam.
Lidé, kteří trpí, nikdy neprožívají své utrpení bezdůvodně. Za jejich strádáním je vždy ukryté nějaké hluboké uvědomění buď pro ně samotné nebo pro někoho, kdo jejich utrpení vidí a prožívá ho s nimi.
Dojít si k tomu uvědomění je proces. Je to součást naší cesty a může to trvat různě dlouho, třeba i celý život, než si člověk uvědomí, co ho ten daný náročný prožitek přišel naučit.
Na našem nastavení tedy není nic špatně, jen nás nějakým způsobem předurčuje pro daný typ cesty. A naše životní cesta bývá zpravidla o tom naučit se pracovat s tím, co máme k dispozici, třeba to i nějak přetransformovat, udělá-li nám to radost, ale umět se vždy spokojit s tím co je teď.
To může být i jeden z důvodů, proč tě to zavedlo na můj web, protože to je moje téma, využít potenciál životních situací k sebezměně. 😉
Ptáš se, jak z negativizmu přeskočit na pozitivní vlnu? Moje odpověď tě možná překvapí nebo ji možná nebudeš chtít slyšet: Vše, s čím v životě bojujeme, po nás chce jediné a to, abychom to přijali.
Teprve až když dokážeme to, s čím bojujeme, přijmout takové jaké to je, přestane nás to atakovat, a z našeho života zmizí drama spojené s naším vnitřním bojem.
Přijetí je proces. Přijetí se nestane tím, že si večer před spaním řekneme „přijímám“ nebo že odříkáme nějakou mantru či afirmaci, od kterých si slibujeme, že díky nim ten náš nepříjemný pocit zmizí.
Přijetí je hlavně o pokoře, se kterou jdeme dovnitř do sebe, kde je ten náš nepříjemný pocit, a my tam s tím pocitem jednoduše jsme. Nesnažíme se ho něčím přebít, přemoct ho nebo vymazat. Nebagatelizujeme ho ani ho nepřehlížíme, ale naopak na něj zaměřujeme svoji pozornost bez toho, aniž bychom dramatizovali to, co „vidíme“ a cítíme.
A toto vědomé bytí s tím pocitem nás postupně proměňuje, a my se tak stáváme člověkem, který už dokáže přijmout to, s čím dříve bojoval.
Jsme-li tedy nespokojení například se svojí postavou, tak cesta ke skutečné změně vede přes přijetí svého těla takového jaké je. Teprve až když dokážeme mít své tělo rádi, ať je jaké je, jsme schopní se vydat na cestu za vysněnou postavou s radostí a užít si ji. Pak nám totiž nejde o nic jiného než o radost. Nemáme potřebu to někam tlačit nebo to lámat přes koleno, protože jsme v pohodě s tím, jací jsme. Cesta za jinými tvary těla, které by se nám líbily, ale nelpíme na nich, se tak stává hrou, která nás baví.
Stejné je to, chceme-li se v čemkoli zlepšovat, třeba rychleji běhat nebo lépe zvládat techniku jízdy na kole v terénu, zdokonalit se v cizím jazyce, být úspěšnější ve své profesi apod. Pokud se nechceme stát otroky toho, za čím jdeme, cesta vede opět přes přijetí úrovně, na které se nacházíme nyní. Už ta úroveň, na které jsme teď, je totiž fajn. Usilovat o cokoliv nad tuto úroveň má smysl jen v případě, jsme-li schopní za tím jít s radostí a nijak na tom nelpět. To znamená udělat pro to své maximum, ale zároveň se nehroutit z toho, když nás to dál nepouští.
Radost ze života je asi ta nejvyšší meta, které můžeme dosáhnout, neboť co může být více než umět se radovat z každého dne, ze setkání, z prožitku, z každé situace a maličkosti?!
Byla-li by radost naším hlavním záměrem u všeho, co děláme, jak by nás pak mohl náš život nenaplňovat, když by byl od rána do večera protkán radostí?
Co z toho tedy vyplývá? Já to vidím tak, že cesta ke spokojenosti vede přes umění se radovat a schopnost radost ve všem nacházet a také si ji umět udržet.
Představ si to třeba jako ladění rádia. Ráno se nastavíš na určitou frekvenci, říkejme jí třeba frekvence radosti, a když se od ní v průběhu dne odchýlíš, tak se soustředíš na to, aby ses na ni znovu vyladil(a).
Jsme jako hudební nástroje. Rozladěné piano či nevyladěná kytara také nezahraje dobrou muziku.
Své způsoby, jak se vyladit, si musíme najít každý sám. Každý jsme jedinečný, a proto neexistuje žádná univerzální cesta.
Úskalím dnešní doby jsou sociální sítě plné digitálních tvůrců, kteří se snaží vytvořit falešný dojem, že našli patent na dokonalý život v radosti. Konzumenti tohoto obsahu se pak mylně domnívají, že od nich dostávají obecně platné návody na štěstí, a že půjdou-li stejnou cestou, budou konečně šťastní.
To se ale dít nebude, by řekla moje náctiletá dcera. 😉 Všichni si totiž tu svoji funkční cestu musíme najít. To má být náplní našeho života, ne někoho bezhlavě kopírovat, ale neustále si pokládat otázku, kdo jsem já, a co mi bude fungovat, abych se dokázal(a) znovu vyladit do pohody vždy, když mě něco vyhodí z konceptu.
Ty nejspíš víš, co ti dělá radost. Klidně je ale i možné, že ses v nějaké fázi života v sobě ztratil(a) a teď máš pocit, že jsi zapomněl(a) jaké to je být šťastná/šťastný a jak toho dosáhnout. Pak je dobré to v sobě hledat, zase to najít, vzpomenout si nebo objevovat nové způsoby.
To můžeš udělat sama/sám nebo tě třeba nějaký čas na té cestě může někdo doprovázet. Přitom věz, že průvodce není člověk, který ti předhazuje svůj šťastný a spokojený život a radí ti, co máš pro svoji spokojenost a štěstí udělat ty.
Průvodce je přítomný s tebou v tom tvém životním příběhu, kterým tě doprovází. Vidí tebe i tíhu, kterou neseš, a na kterou jsi byl(a) dlouho sama/sám. Vede tě tam, kde si dokážeš najít odpovědi na své otázky a nacítit si, kdo jsi, a odkud pramení tvoje životní radost.