Zpráva ve sněhu, co zahřála srdce

Malý příběh o radosti a také o tom jak lehce se někdy necháme o radost připravit. 🙏❤️

Dnešní ráno bylo jako stvořené pro procházku. Venku bylo bílo, a obloha pokrytá tmavými mraky byla příslibem nové sněhové nadílky. Dala jsem si snídani, ne velkou, abych měla lehký krok.

Chystala jsem se na kopec nad městem, na rozhlednu Žalý, což od začátku až do konce obnáší vcelku prudké stoupání. Jít to s plným žaludkem by tedy bylo náročné. 😉

Rozhodla jsem se ušetřit trochu času tím, že za město popojedu autem, abych se pak mohla věnovat i jiným aktivitám. Těšila jsem se třeba, jak si doma uklidím. A to beze srandy. 😁

To není jen tak, když člověka přepadne tahle uklízecí nálada. 😊 Přijde to jako blesk z čistého nebe, a vy víte, že dnes je ten Den s velkým D, kdy i uklízení bude radostí.

Mně se tohle rozhodně neděje každý den. Nemohla jsem toho tedy nevyužít. Kdo ví, kdy to zase přijde. 😊😉

Auto mělo bílou sněhovou čepici, a na sněhem pocukrovaném okně spolujezdce bylo prstem namalované srdce.

Být o čtvrt století mladší nejspíš bych se zasnila a představovala si toho, kdo tam to srdce zanechal. Vysoký, s černýma očima a okouzlujícím úsměvem, s vyrýsovanou postavou a krásnýma a příjemnýma rukama. 😊

V mém věku už jsem ale více nohama na zemi, a tak bych spíš řekla, že to bylo dítko na cestě do školy, které mělo ze sněhu radost přinejmenším tak velkou jako já, a už si představovalo, jak si ten sníh odpoledne užije. 🥰

Mohla to ale být také třeba teenagerka, která má na někoho crush a zrovna na toho dotyčného myslela, když šla kolem mé zasněžené Toyotky. 😊

Vzala jsem si smetáček a začala jsem auto čistit od sněhu.

„Snížek co?!“ ozvalo se za mými zády zvláštním tónem, který jsem v první chvíli úplně nedokázala přečíst. Jako by ta dotyčná, chtěla být zdvořilá, ale zároveň si nebyla jistá, že chce slyšet, co odpovím.

„Já to mám ráda.“ otočila jsem se na kolemjdoucí a zasmála jsem se. Přitom jsem zjistila, že je to známá, toho času na procházce se psem, a tak jsem dodala: „A nejsem sama. Podívej, někdo mi od samé radosti na okno namaloval srdce.„

„Jé, a jo.“ zareagovala radostně ona, a trochu se mi zdálo, jako by se jí ulevilo. Potom se rozpovídala, čímž mi ten zvláštní tón ve svém hlasu vlastně osvětlila:

„Já to mám právě taky ráda. Ale lidi děsně nadávaj. Třeba od holek v práci to slyším pořád. Hnusná zima! Strašně brzy se stmívá! Pořád je tma, ráno i večer! Ať už je konec! Fuj, zase sněží!“ pokračovala dál. „A kazí mi tím radost.“ dodala zčásti smutně a zčásti nazlobeně.

„Tak je nech lamentovat, a ty se soustřeď na svoji radost. Když nebudeš dávat pozornost jejich stížnostem a zvládneš si udržet koncentraci na svoji radost, tak ti ji nikdo nemůže vzít.“ usmála jsem se na ni.

„Máš pravdu, už si ji vzít nenechám. Příště je sprdnu.“ řekla ona rozhodně, a obě jsme se tomu zasmály.

Pak jsme si popřály hezký den a rozloučily jsme se. Na mém autě v tu chvíli už bylo jen jedno místo neočištěné od sněhu, a tím bylo okno spolujezdce.

Ještě jednou jsem se potěšila vzkazem, který tam někdo namaloval. Nejspíš nějaká spřízněná duše, která má ráda sníh stejně jako my, já a moje známá se psem. 😊

Poté jsem jej, s hřejivým pocitem na srdci jemně okořeněným špetkou smutku z toho, že jej musím smazat, nenávratně odstranila.

Procházka byla kouzelná. Za celou cestu jsem potkala jen jednoho postaršího muže, který měl ráno stejné vnuknutí jako já. „Jde se blbě v tom sněhu, že?!“ zahlásil směrem ke mně, když jsme se míjeli.

„Ale je to krásný.“ Zasmála jsem se já, a on můj smích opětoval.

Sníh křupal pod nohama, mraky nade mnou se dle mých předpokladů skutečně roztrhly, a z nebe se tak sypal čerstvý sníh. Přesně tak, jak to mám ráda. 😊🙏❤️