Cyklistika mi dává křídla (2. část)

Kolo jako nástroj seberozvoje 🍀

Nejdřív kolo bylo výhradně zdrojem mé radosti. V pubertě jsem na něj lovila kluky. Později jsem přišla na to, že může být dobrým nástrojem jak si budovat kondici a udržet si štíhlou postavu. Nakonec se cyklistika stala mojí vášní a kolo mým učitelem, koučem, terapeutem a vstupní branou k transformaci.

Po určitou část mého života bylo kolo „jen“ způsobem, jak příjemně trávit čas a zároveň se udržovat v kondici. Píšu „jen“, ale samozřejmě si nemyslím, že by to bylo málo. Už to je samo o sobě velký dar, když člověk v životě objeví něco, co mu do života přináší tolik dobrého.

Narážím tím spíš na to, že kolo se postupně stávalo stále důležitější součástí mého života, a moje radost z jízdy postupně přerostla ve vášeň. Cyklistika se pro mě začala stávat výzvou, a já jsem zatoužila svoji jízdu posouvat.

Pustila jsem se do toho intenzivněji, jezdila jsem na kole více, častěji a delší tréninky. S tím začaly na povrch vyplouvat věci, které jsem o sobě možná věděla, ale nechtěla jsem si je moc přiznat. Na kole je ale nešlo přehlížet, a tak se z kola stal i můj velký učitel.

Ač jsem se chtěla zlepšovat, na druhou stranu jsem dost bojovala s pohodlností. Často jsem se vymlouvala třeba způsobem: Dnes nepůjdu na kolo, jsem unavená z práce. Příště zase, že nejdu, protože se necítím úplně dobře. Další den jsem si pro změnu vymyslela nějaký „důležitější“ program.

Je špatné vyslyšet VOLÁNÍ GAUČE?

Když už jsem byla schopná si v hlavě srovnat, že chci-li svoji jízdu posunout, budu muset zvýšit svoji úspěšnost v překonávání „pohodlnosti“ a výmluv, dostala jsem se do další fáze. Neuměla jsem poznat, kdy se potýkám jen s pohodlností převlečenou za únavu, a kdy jsem opravdu unavená. Často jsem si kladla otázku, kdy jsem skutečně unavená, a kdy je to jen „volání gauče“, co mě od tréninku zrazuje.

Jaký je v tom rozdíl? Když člověk překoná „volání gauče“ a vyrazí na kolo, dříve nebo později jej zaplaví radost z pohybu spojená s přívalem energie, a potom vděčnost za to, že se na to kolo vykopal. Když jde trénovat přes únavu, tak energii není odkud brát, a pohyb pak bývá ryzím utrpením.

Přála jsem si umět to rozpoznat, kdy na ten trénink jít mám a kdy mám naopak zůstat na gauči a odpočívat. To se mi ale ne vždy dařilo.

Zabývala jsem také otázkou, čím to je, že se mi na trénink často tak nechce. Je za tím moje pohodlnost nebo nějaký sabotér v mé hlavě? Přece na kole jezdím ráda?

K tomu, že jsou to všechno dost zbytečné otázky, jsem se dopracovala až později, ale to bych předbíhala.

Postupně moje odhodlání stále častěji vítězilo nad výmluvami, a já jsem začala trénovat pravidelně. Brzy jsem ale pochopila, že najezdit objemy nestačí, a že chci-li mít z cyklistiky stále radost, musím svou jízdu posunout komplexně.

Na STRACH jsme krátký! Nepomohou dovednosti ani vůle.

Začala jsem tedy jezdit s trenérkou a pilovat s ní techniku jízdy v terénu. Jedna věc je ale mít technické dovednosti a druhá věc je ovládat svoji mysl, a ta moje mysl mi při jízdě v terénu hází obrovské strachy.

Mnohdy se mi stávalo, že mě můj strach doslova paralyzoval. Mé tělo se začalo třást a z očí mi proudem tekly slzy. „Skills na to máš, ale jestli se na to dnes ještě necítíš, zkusíme to jindy.“ slyším slova mé trenérky, jako by to bylo dnes.

Já jsem ale tvrdohlavá a urputná, a když něco chci, tak si za tím prostě jdu. Nikdy jsem to nenechala na jindy. Vždy jsem se nakonec odhodlala a jela jsem. Překonávala jsem svůj strach, někdy s větší, někdy s menší úspěšností, ale jak jsem později zjistila, ať to skončilo dobře nebo špatně, bez pádu nebo pádem, stále tomu něco chybělo.

„Co se stalo?“ ptala se mě trenérka, poté co jsem to ve sjezdu položila. „Tohle přece jezdit umíš.“ zkoumala mě svým zvídavým pohledem, a přitom zběžně zkontrolovala stav mé fyzické schránky. Nic moc se mi tehdy nestalo až na pár odřenin.

Vysvětlovala jsem jí, že jsem spadla ve chvíli, kdy mě přemohla panika. Tehdy jsem ještě netušila, že strachu se nikdy úplně nezbavím, a že ani dovednosti mi nebudou stačit na to, abych dokázala v terénu zachovat vždy chladnou hlavu.

JAK NA STRACH? Je třeba mít větší oči než on. 😉

Trenérka mi tehdy vysvětlila, že strach je v pořádku. „Nevadí, že se bojíš. Dokonce je v pořádku to, že máš strach. Kdyby ses nebála, mohla bys to bezhlavě poslat kamkoliv, a to by mohlo být nebezpečné nebo dokonce fatální.„

„Jen se nesmíš soustředit na to, že se bojíš, ale na místo, kam potřebuješ dojet. Kde na té cestě před tebou je to první místo, kterého se bojíš? Zaměř se na to, že se potřebuješ dostat za tohle místo. Až ho přejedeš, soustřeď se na další těžké místo, a až se dostaneš za něj, soustřeď se na to následující. Takto postupně sjedeš celý trail.“

„Jeď s vědomím toho, že se bojíš, ale svoji plnou pozornost dávej tomu, co chceš dokázat, ne tomu, čeho se bojíš.“

To pro mě byla zásadní informace. „No, jasně,“ zajásala jsem. „To je dokonalé! A jak je to symbolické.“ V tu chvíli mi došlo, že na kole je to stejné jako v životě, a platí tam úplně stejná pravidla. Začala jsem si všímat, že můj přístup k jízdě na kole je vlastně odrazem toho, jak se chovám i v životě, v čem jsem silná a kde mám naopak nějaké bloky, které mě pak brzdí v posunu.

A přes to nejede vlak

To, co jsem si v životě dosud třeba úplně nepřiznávala, tady jsem dostávala naservírováno přímo pod nos. Kolo mi vůbec nic neodpustilo a stále neodpouští. 😉 A ta jeho přímočarost mě vlastně baví. 😁 Netrénuješ, neposouváš se. Flákáš techniku, kořeny, šutry nerovnosti terénu tě nakopou. Nejsi schopná překonat strach, skončila jsi. Jak jednoduché a srozumitelné. A žádný vlak přes to nejede.😊

Naprosto to sedělo a sedí a vše je zcela aplikovatelné obecně do života. ❤️ Pochopit informaci ale nestačí. Nestačí si uvědomit, co člověk dělá špatně, od čeho by se měl oprostit a co by měl zlepšit. Mnoho věcí totiž nejde přestat nebo naopak začít dělat, dokud člověk nezmění něco uvnitř v sobě.

Já jsem v určitém okamžiku pochopila, že jsem narazila na hranici, která mě už nepustí dál. Nejsi schopná překonat strach? Skončila jsi! Nepřestanete se ale bát jen tím, že si toto uvědomujete. Můžete mít sto pádných argumentů, proč je váš strach neopodstatněný nebo přinejmenším přehnaný, ale to váš sklon k panice nijak nezmírní.

Kde končí seberozvoj a začíná TRANSFORMACE?!

A tady vnímám rozdíl mezi seberozvojem a transformací. Do tohoto bodu jsem si vystačila se seberozvojem.

V rámci seberozvoje si člověk může mnoho věcí uvědomit. Díky seberozvoji může zvýšit svoji výkonnost, vypilovat zručnost, zlepšit flexibilitu, vypěstovat si vůli. Seberozvoj je doménou ega, a na tom není vůbec nic špatného. Vše je fajn, dokud člověk nenarazí na hranici, před kterou se zastaví a dál už se přes ní nedostane ani o píď.

Seberozvoj funguje do chvíle než člověk narazí na nějakou pevnou hranici v sobě, se kterou nedokáže pohnout silou své vůle. Tam nepomohou žádné důmyslné plány a nezmůže nic ani tvrdá disciplína.

Zklidni hormon 😉

Tam je zapotřebí naopak takzvaně zklidnit hormon 😉 a ztišit se. Vlastně to chce pravý opak, než když měníme věci silou vůle. Je to situace, která nás učí s pokorou sklonit hlavu a přijmout, že tohle je teď moje hranice. Chce to pobýt si s tím, co mě zastavilo, a nechtít to hned za každou cenu změnit.

Dej tomu svoji pozornost a neuhni před tím ❤️

Snaží se nás to přimět k tomu, abychom si prohlédli, co v nás tato situace vyvolává, a poctivě si to s vděčností a pokorou prožili. A když tomu dáme dostatek času a své pozornosti, pak se to stane. bariéra se postupně rozpustí. Děje se to prostřednictvím emocí a pocitů s tou situací spojených, které námi projdou, což může být náročné. Výsledkem ale je, že nás to transformuje, a my se tím proměnění posouváme dál.

Transformace je proces, který probíhá uvnitř nás. Když nechávám strach prostoupit skrz mě, neříkám, že dělám seberozvoj, ale že se transformuji. Transformaci totiž vlastně vůbec nedělám já. Transformace se prostě děje. Když se transformuji, tak jen nepřekážím životu a dovoluji mu, aby mě měnil.

Proto klást si úzkostlivě různé otázky, abych vybrala tu správnou cestu, a nezůstala ležet na gauči, když nejsem unavená nebo naopak nevyjížděla na kolo, když to, co právě cítím, zrovna není pohodlnost ale opravdu je to únava, je zbytečné. Všechno je cesta, ať zůstanu na gauči nebo vyrazím na kolo. Ony vlastně i ty úzkostlivé otázky jsou cesta. Problém je jen v tom, že se v nich člověk může snadno zacyklit a trčet donekonečna na místě. 😊 Nicméně v konečném důsledku je i to v pořádku.

Nic není špatně a nic není dobře

V životě nic není správně a nic není špatně. Když si kladu otázku, jestli zůstat na gauči nebo vyrazit na kolo, je to stejné jako stát na křižovatce a vybírat si cestu, kterou se vydám dál. Žádná z cest není lepší. Každá z nich je prostě cesta. Každá jen přinese jiný druh prožitku.

A ani žádný prožitek není dobrý nebo špatný. Opět je to jen prožitek. Dobrý nebo špatný prožitek z toho uděláme my tím, že si na něj vytváříme názor. My ho ale nemáme hodnotit, my si ho máme prostě jen prožít. A právě tím, že si dovolíme jej prožít, umožňujeme také naši transformaci. Budeme-li ten prožitek hodnotit jako negativní, budeme jej nejspíš prožívat stále dokola. Pokud si jej ale poctivě prožijeme se všemi pocity a emocemi, na nějaké úrovni nás to změní, a my se posouváme dál.

Všechno je jedno. Všechno je v pořádku.

Proto si už nemusím klást otázku, jestli jsem jen líná a nebo mám sabotéra v hlavě. Je to totiž úplně jedno. Není to vlastně velmi osvobozující? 😉

Když třeba zůstanu na gauči, jsem s těmi pocity, které mi to přináší. Nejdřív to může být určitá úleva, že jsem se vyhnula té dřině, která by mě nejspíš čekala, kdybych na to kolo šla. Postupně se to ale může proměňovat. Přichází třeba výčitky, že proležím krásné odpoledne. Můžu se na sebe za to i zlobit. Mám třeba chuť si to rozladění a zlost na někom vybít a dokonce třeba té chuti neodolám a svoji zlost namířím na někoho, kdo za mé rozladění vůbec nemůže.

A to je ten proces, který se ve mně sám odehrává, něco ve mně spouští a třeba na určité úrovni ještě ovlivňuje mé chování. Já si ho jen sleduji bez toho, aniž bych ho hodnotila. Vnímám své pocity, které jdou s tím procesem ruku v ruce. Úzkost, naštvanost, rozladění, ….. Neignoruji je a nenechám svoji pozornost uniknout k něčemu jinému. Prostě s nimi jsem, a to ve mně pracuje a proměňuje mě to. To je transformace.

Panika předchází PÁD

Uvědomila jsem si, že důvodem, proč padám z kola nebo proč něco nesjedu, není strach, ale můj přístup, jakým se k té situaci stavím. Můj strach byl tak velký, že jsem ho nedokázala překonat jinak, než že jsem vypnula své vnímání. Tím jsem se dostala ze stavu vědomí téměř do stavu bezvědomí.

V tomto stavu jsem sice byla schopná jet, ale to bylo tak všechno. Sice jsem nevnímala strach, ale necítila jsem ani nic jiného. Ve chvíli, kdy jsem vypnula své vnímání, ztratila jsem i veškerý kontakt s terénem, s kolem i sama se sebou. Řítila jsem se z kopce dolů jako neřízená střela. Někdy to vyšlo a nějakým zázrakem jsem to sjela, ale občas taky ne.

Výsledek? Tu jízdu jsem si vlastně nepamatovala. Jediné, co ve mně zůstalo, byl otisk hrůzy, který tam byl, i přestože jsem strach potlačila. Následně se dostavil pocit úlevy poté, co mi došlo, že jsem tu jízdu smrti přežila, který jsem mylně zaměňovala za radost. Jak moc jsem se však pletla, jsem zjistila, až když se mi podařilo své vnímání strachu přetransformovat. Pokud tě zajímá, jak lze změnit přístup ke strachu, a jak se to pak může projevit v praxi, více o tom napíšu příště. 😊

Pokračování článku zveřejním 23. 7. 2026