
Nejdřív kolo bylo výhradně zdrojem mé radosti. V pubertě jsem na něj lovila kluky. Později jsem přišla na to, že může být dobrým nástrojem jak si budovat kondici a udržet si štíhlou postavu. Nakonec se cyklistika stala mojí vášní a kolo mým učitelem, koučem, terapeutem a vstupní branou k transformaci.
Přesně si pamatuji den, kdy jsem se zamilovala do kola. Bylo mi zhruba 12 let, když se taťka vrátil z práce s tím, že pro mě něco má. Když jsem uviděla, co to něco je, na chvilku jsem zapomněla dýchat, a pár vteřin poté mě celou zaplavil pocit extáze.
Byl to splněný sen, pánský favorit tmavě modré barvy s přehazovačkou a s berany omotanými fosforově růžovou páskou. Absolutně jsem s tím kolem souzněla. Mužská energie zjemněná ženskými detaily. Bylo jako já, což jsem tehdy ještě netušila, jen jsem měla takový ten pocit, jako by to kolo bylo pro mě stvořené.
Tenkrát to bylo něco. Takové kolo se nedalo jen tak koupit. Člověk musel mít známé na správných místech. Taťka byl řidič autobusu. Mimo jiné jezdíval i linku do Prahy a odtud ho tehdy, myslím, přivezl.
V mém okolí nebyl nikdo, kdo by měl takové kolo, jen já, což ve mně umocňovalo pocit, že mám něco jedinečného a vzácného.
První dojmy z něj byly až omamné. Bylo to podobné jako když se usadíte do svého nového auta, které ještě voní novotou. Seznamujete se s tvary a použitými materiály a vnímáte to prostředí všemi svými smysly, protože je nové, a vy jej objevujete jako malé dítě, které poznává svět.
Ještě dnes si pamatuji jemnost a měkkost omotávky na řídítkách i její zvláštní plastovou vůni. A po celé délce byly takové malinkaté dírky, které nejspíš měly nějaký smysl, možná zajišťovaly její lepší přilnavost. A ta barva. Zářivě růžová. Tyhle barvy tehdy pro nás byly ještě takové neokoukané, a ta fosforově růžová v kontrastu s tmavě modrou barvou kola, byla prostě dokonalá.
Zvuk kola se nedal porovnat s ničím, na čem jsem do té doby jela. Cvrček, který se ozval pokaždé, když jsem jela na volnoběh, byl tehdy tou nejlibozvučnější skladbou pro mé uši. Podle jeho zvuku všichni ve vsi museli vědět, že jedu já, což byl pro mě tehdy hodně wau pocit. Vždyť jsem byla teenagerka. 😉
A bylo to první mé kolo, které mělo přední i zadní brzdu. To tehdy také ještě nebylo úplně běžné. Na většině kol se obvykle brzdilo zašlápnutím šlapek v opačném směru než při jízdě, tedy dozadu. U mého Favorita už to takhle nešlo, člověk musel použít brzdu na řídítkách, na což jsem byla také patřičně pyšná.
Vzpomínám si, že to se jednou obrátilo proti mému dědovi. V nestřeženém okamžiku, když si moje kolo vypůjčil, aniž by tohle tušil, skončil střemhlav v příkopě. Na to nemůže zapomenout ani moje mamka, jak se tehdy děda vrátil domů, tlačíc moje kolo, celý zkrvavený s tím, že to nebrzdí. Jak by řekl klasik, ženy a kola se nepůjčují. 😉
Kdykoliv jsem na to kolo sedla, bylo to, jako bych za sebou zavřela dveře každodenního stereotypu a vydávala se na dobrodružnou cestu. A když jsem šlápla do pedálů a nabrala rychlost, jako by mi narostla křídla. Měla jsem vítr ve vlasech. Vzduch příjemně objímal moji tvář a mé srdce bušilo vzrušením a čistou radostí.
V tu chvíli jsem se cítila taková kompletní, absolutně svobodná a neskutečně šťastná.
To jsem ještě netušila, že jednou mi ta křídla opravdu narostou.
Radost popsaná výše byla dětskou radostí. Začínali se mi tehdy líbit kluci, a já jsem si budovala teenage image, a to kolo do ní skvěle zapadalo. Bylo to nějaké moje sebevyjádření, o kterém jsem nějak moc nepřemýšlela, prostě jsem to tak cítila.
Tehdy jsem ještě kolo nevnímala ani jako sportovní disciplínu a už vůbec jsem netušila, že se jednou stane jedním z nástrojů mé transformace. Díky němu stejně jako v dětství znovu zažívám ten pocit objevování, radosti, naplnění a svobody. Dětskou naivitu ale nahradilo uvědomění a poznání, díky kterému se mi daří posouvat či úplně odstraňovat některé hranice, což mi znovu a znovu dá nová „křídla“.

Pokračování článku zveřejním 5. 7. 2026